Dítě začne náhle a intenzivně plakat v momentě, kdy odejdete z pokoje. Pokud se to děje často, jedním z možných vysvětlení je separační úzkost. Separační úzkost se obvykle objevuje již v kojeneckém věku a jde o přirozenou součást vývoje dítěte. Přesto může být pro celou rodinu stresující.
Tato úzkost je ve skutečnosti silný emoční prožitek dítěte, které se bojí separace (oddělení) od rodičů nebo blízkých osob. V tomto článku objasníme příčiny, projevy a způsoby řešení separační úzkosti u dětí.
Co přesně je separační úzkost a kdy obvykle nastává?
Separační úzkost lze definovat jako strach dítěte z oddělení od blízkých a nejčastěji nastává při odloučení od matky nebo jiného primárního pečovatele dítěte. Objevuje se obvykle v kojeneckém období, mezi 6. až 8. měsícem věku, kdy dítě začne více vnímat okolí a lépe rozeznává blízké osoby od cizinců.
Známo je, že vrchol separační úzkosti nastává kolem prvního roku a v některých případech může trvat až do věku 3–4 let. Během vývoje postupně mizí, ale intenzita a délka jejího trvání se výrazně liší nejen na základě věku, ale i individuálních charakteristik dítěte.
Z psychologického pohledu se jedná o přirozenou reakci dítěte na uvědomění si své vlastní existence a závislosti na rodičích. Je to projev zdravého emocionálního vývoje, kdy si dítě formuje důležité citové vazby.
Jaké jsou projevy separační úzkosti?
Nejčastější a zjevný projev je pláč spojený s odchodem rodiče. U kojenců a batolat se projevuje také úzkostlivost, nutnost neustálé přítomnosti matky, přílišná přilnavost a neklid.
U starších dětí může úzkost vyvolat i bolest břicha, bolesti hlavy či problémy se spánkem nebo stravováním. Typická je také rezistence dítěte vůči chození do školky, k babičce nebo jinam bez rodičů.
Velmi častým projevem je i přilnavost k hračkám, dekám či plyšákům, které dítěti dodávají pocit bezpečí a slouží jako náhražka přítomnosti blízkého dospělého. Rodiče by měli pečlivě pozorovat své dítě, zaznamenávat situace, při kterých se objevují příznaky úzkosti, a snažit se rozlišit, zda jde jen o krátkodobou epizodu nebo dlouhodobý problém.
Proč se separační úzkost objevuje právě u vašeho dítěte?
Dítě s citlivější nervovou soustavou může vnímat odloučení dramatičtěji. Velkou roli hraje i rodina. Významné změny, jako například stěhování, narození sourozence, konflikty v rodině nebo přechod do školky mohou být spouštěčem či zesilujícím faktorem separační úzkosti.
Nemusíte se bát, že separační úzkost znamená, že jste udělali něco špatně. Je to přirozená fáze vývoje, kterou více či méně prožívá každé dítě. Přesto existují různé mýty a předsudky, jako například, že úzkost mají jen děti přehnaně ochraňovaných rodičů. Pravdou je, že jde o velmi individuální záležitost a spíše závisí na osobnosti a temperamentní charakteristice samotného dítěte.
Jak pomoci dítěti zvládnout separační úzkost?
Pomáhá otevřená komunikace, vysvětlení situace jednoduchými slovy, dále pak zavedení pravidelných rituálů při odchodu a návratu. Tyto rituály jsou důležité proto, že dítě si na ně zvykne a situace se stává předvídatelnou.
Je vhodné dát dítěti bezpečný předmět (oblíbená hračka, plyšák), který bude jeho „kamarádem“. Rozvíjejte schopnosti dítěte být určitou dobu samo. Začněte s krátkými intervaly a ty postupně prodlužujte.
Jak již bylo psáno výše. Separační úzkot je normální. Odbornou pomoc vyhledejte až v momentě, pokud separační úzkost dítěte neumožňuje běžný život, je dlouhotrvající, nebo příliš intenzivní. Snažte se dopředu vyvarovat rychlému loučení, neodcházejte se tajně bez rozloučení, neignorujte a nebagatelizujte pocity dítěte. Separační úzkost je přirozená, ale také zvládnutelná.